VIII.
Svět sedí na své rozvrzané židličce.
Je potichu, ani nedutá.
Jen se posmutněle rozhlíží kolem sebe.
Vlastně mu nic jiného ani nezbývá.
Vždyť sám sebe zamkl a ztratil i tu poslední špetku naděje,
že by mohlo znovu po dlouhé době být aspoň na pár pomíjivých chvil
i víc než jen smutno a neveselo.
Svět sedí na své rozvrzané židličce
a už se nesnaží o nic jiného,
než jen sedět
a sedět
a sedět
a sedět,
protože stal se sám sobě vězením,
od něhož ztratil klíč.