Celodenní
3. 1. 2013
Ospalé ráno mžourá zalepenýma očima do olověné šedi mraků plujících po nebi, popotahuje a brání se všemi silami kýchnout, neb bolela by ho již tak rozbolavělá hlava. A nikde, nikde neviděti Boha. Boha, kterého bychom vzývali ku spasení od starostí. Boha jménem Osud.
Zasněný den pomalu a loudavě klopýtá ulicemi, v kterých nikoho není ku spatření. Jde opatrně krok za krokem a ani se nesnaží skrývat svou nechuť k tomu, co ho čeká a čemu se nevyhne. Přichází další šedé a unavující bytí bez nikoho, komu by se svěřil, vyplakal. Bytí beze smyslu a důsledku. A nikde, nikde neviděti Boha. Boha, kterému bychom spílali za problény, bolístky a nemoci. Boha, kterého bychom osočovali a vinili ze svých neúspěchů, proher a ztrát.
Unavený večer si protírá bolavé oči, kterými již stěží dokáže prohlédnout hustou mlhu padajícího smogu, rozestýlá si svou rozvrzanou postel a tiše těší se na noc. Snad bezesnou, snad bez upoceného buzení se hrůzou. Těsí se, až ulehnou, uleví bolavým kloubům a nenápadně propluje časem o něco blíž smrti. A nikde, nikde neviděti Boha. Boha, kterému bycho šeptali nejtajnější přání, temné obavy, modlili se k němu a s jeho jménem na rtech usínali.
Spící noc tiše vrní, spokojeně leží v hebkých peřinách sametové tmy.
Radši pojďme, ať nerušíme. Pst, potichu! Ona umírá...
A nikde neviděti Boha...