Dušička
Malá uzoufaná a notně pokrčená duše sedí v potemnělém koutku a marně se snaží dobrat aspoň trochy poznání o zítřku který ještě ani nezačal se zdát a zatím opodál drobnými krůčky cupitá přestárlý dnešek dupnutí za dupnutím blíž své každodenní smrti
Dušička choulí se do své proděravělé dečky utkané z vláken dávno zapomenutých snů tak vybledlých ve světlech všední samozřejmosti vyčkává notně neopětovaná na svůj příděl štěstí a ono už není prostě rozhodlo se nebýt to raději jinde s jiným přežít půlnoc a radovat se z nového dne zrozeného ke spěchu úprku a zadýchanosti
Malá uzoufaná a notně unavená duše leží v temném prostoru a marně se snaží usnout a přiblížit se tak na pár hodin vlastní smrti aby se jí pak ráno mohla dlouze a hlasitě vysnívat jak jí opět utekla v bláhovém nevědomí že jednou skutečně přijde den kdy nebude sil na život
Dušička zamotaná do peřin usíná a poslední minuty starého dne rozbíjejí se o hranu věčnosti padají dolů do hlubin a mizí kdesi v zapomnění
Dušička spí zaslouženě odpočívá tak ji nechme nerušme ji možná že je to dnes naposledy kdy utekla