Leží si...
Leží si tiše v koutě vyčkávajíc na svou příležitost, na svou chvilku, kdy může být konečně sama sebou, až všichni usnou a ona bude osamocena uprostřed toho všedního šílenství. Pulzující město zklidní svůj zběsilý rytmus, přecpané silnice utichnou, měsíc snílek pomalu vyšplhá se až doprostřed nekonečně sametového nebe a lidé, tak zmateně hlučící v davu, pomalu ulehnou do peřin a vysní si své lepší světy. Ale ještě není ten pravý klid, ještě ruší tlumené vrčení motorů, ještě není dost liduprázdno, ještě není … sama.
Leží si tiše ve vychládajícím loži stále čekající, stále doufající, stále si zoufající a zatím vše utichá, klokotající zběsilost všech přežívajících se vytrácí, noc stále temnější sametovou peřinou zakrývá všechny křivdy a její chvilka se pomalu blíží. Už spí. Už jsou na druhé straně, tam v dálavách fantazie. Už je … sama.
Leží si tiše, ve svých představách stále jen osamocená, zachumlaná do peřin zavánějících nostalgií dávno ztracených časů. Pomalu pomaličku pročesává potemnělý prostor svým zrakem a vidíce stále méně těší se na svou chvilku, tak krátkou a pomíjivě tetelivou.
Bim bam. A čas zatím tiše probíjí se z minulosti do budoucna. Proletí přítomností, mine ji jen o pár tiků a bez ohlížení pádí si dál.
Leží si tiše, obalená jen sama sebou, halící se do svých hřejivých chvil samoty.